Jak regionální dynamika zájmů přinesla konec arménského Karabachu
Pavučina zájmů a vztahů i prohraná válka v roce 2020 zpečetily osud arménské enklávy Arcach, Náhorní Karabach, píše Veronika Sušová-Salminen.
Po měsících napětí, blokády a v důsledku prohrané války v roce 2020 se zřejmě skončila historie arménské enklávy Náhorní Karabach či Arcach. Dne 19. září zahájila ázerbajdžánská armáda „antiteroristickou“ operaci proti neuznané republice, jejímž cílem je konečná integrace regionu do Ázerbájdžánu. Výsledná situace je nicméně jen koncovkou delšího vývoje a nutno říct, že koncovkou očekávanou.
V Arménii vzbudil poslední vývoj celkem pochopitelně velké politické emoce. Demonstranti v ulicích znovu volali po demisi premiéra Nikoly Pašinjana a jejich hněv se obrátil i proti Rusku, které je vojenským spojencem Arménie a bylo celé roky hlavním prostředníkem karabašského problému. Podle arménských kritiků Rusko nesplnilo své spojenecké povinnosti. Rusko opakovaně kritizoval i premiér Pašinjan, naposledy dokonce řekl, že spoléhat se na Rusko jako garanta bezpečnosti Arménie byla chyba. Kremelský mluvčí na podobnou kritiku reagoval s neporozuměním.
V poslední kapitole karabašského příběhu se ve skutečnosti sešlo vícero faktorů. Jak už naznačeno, poslední události jsou důsledkem prohrané války v roce 2020. Ta se stala obratem v postsovětské kapitole Arcachu, který si na konci 80. a na začátku 90. let v krvavém konfliktu vydobyl křehkou autonomii. Arcach měl sice podporu Arménie, ale ani ta ho jako samostatný stát či jako součást svého území neuznala. Podobný postoj zaujalo Rusko a samozřejmě i Ázerbájdžán. Mnozí (i v Rusku) považovali autonomní republiku v Karabachu za historickou náhodu a je fakt, že rovnováha sil se od 90. let změnila ve prospěch Ázerbájdžánu, který se navíc stal významným energetickým hubem mezi Evropou a Asií. Baku v posledních třech letech sledovalo pevně svůj cíl – integraci regionu či, jak to definovali ázerbajdžánští politici v čele s Alijevem, obnovení suverenity země.
Rusko mělo možná pro arménskou otázku v Karabachu pochopení, ale neznamenalo to, že se vydá cestou vojenské podpory neuznaného Arcachu, a už vůbec ne, že v rámci spojeneckého závazku v Organizaci Dohody o kolektivní bezpečnosti k Arménii zasáhne. Že Moskvu na prvním místě zajímá stabilita na Jižním Kavkaze, bylo jasné už v roce 2020, kdy došlo k sérii dohod o regulaci nově vypuklého konfliktu. Ukázal to i telefonát ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva s prezidentem Putinem krátce po zahájení „protiteroristické operace“.
Rusko roky sehrávalo roli mediátora a také obchodníka: celé roky latentního sporu o Karabach dodávalo oběma sousedům – Arménii i Ázerbájdžánu – svoje zbraně. Zároveň ho ale vždy zajímaly další vztahy a zájmy ostatních aktérů v regionu Jižního Kavkazu.
Od roku 2020 se také mnohé změnilo. Jednak zásadně vzrostl význam Jižního Kavkazu, především oblasti Kaspického moře, jde totiž o logisticky významný koridor sever-jih. Ten se pro Rusko odstřihnuté od evropských tras stává důležitým uzlem a jeho význam je v současném kontextu obrovský. A zadruhé: hlavní prioritou ruské bezpečnostní a zahraniční politiky se stala Ukrajina, kam v současnosti směřuje značná část ruských zdrojů. Další válka v bezprostředním sousedství Ruska by momentálně byla jen těžko vítanou možností.
Celkovou situaci Karabachu důkladně komplikovaly dobré vztahy mezi Moskvou a Baku. Ázerbájdžán sice diverzifikoval svou zahraniční politiku, ale nikoliv za cenu prudkého zhoršení vztahů s Ruskem. Naopak. Všechny Alijevovy vlády se snažily o konstruktivní politiku vůči Rusku a nenechaly se svést k protiruskému trendu jako součásti budování nové státnosti a národní identity.
Dalším faktorem byly a jsou zvláštní vztahy mezi Ázerbájdžánem a Tureckem, které se v karabašském konfliktu angažovalo ve prospěch svého spojence. Turecko je jedním z hráčů, který vstupuje do oblasti Jižního Kavkazu i celé střední Asie s turkickou kartou v rukách. Pro Rusko to sice znamená konkurenci, nicméně Moskva rozhodně dává přednost Turecku jako nezápadní velmoci před vlivem západních zemí, zejména USA, na jižním Kavkaze. Naopak lze říct, že konkurenční vztahy s Tureckem vnímá jako nástroj, jak se vyhnout silnější přítomnost USA a EU v tomto strategicky důležitém regionu.
Význam Turecka se pro Rusko zvýšil po roce 2022 především v oblasti logistiky a obchodu, případně turismu, i když platí, že Erdoganova zahraničí politika lavíruje mezi Ruskem a Ukrajinou a Ruskem a Západem. Navíc lze předpokládat, že případný otevřený spor o Karabach by vedl k vojenskému zainteresování Turecka.
Arménský premiér Pašinjan zřejmě nikdy nebyl pro Rusko optimálním partnerem vzhledem k tomu, že se do pozice premiéra dostal díky „barevné revoluci“. Pašinjanova politika od počátku směřovala k diverzifikaci zahraniční politiky Arménie. Je ale nutno přiznat, že když se stal premiérem, nezvolil cestu otevřeného konfliktu s Ruskem, které, mimochodem, má v Arménii jednu z několik zahraničních vojenských základen. Kromě hledání partnerů na západě a pokusů zaangažovat EU a případně USA do řešení karabašského problému a přestavby zahraniční politiky země, se Pašinjan obrátil i na dvě nezápadní velmoci. Na prvním místě se jedná o Írán, který má v tomto regionu své zájmy a také významnou ázerbajdžánskou menšinu u svých severních hranic. Vedle toho se ale Pašinjan obrátil k Indii, další nezápadní zemi, která by mohla garantovat bezpečnost Arménie. Jak vidno, Pašinjan se snaží vyvažovat ruský vliv (a závislost na Moskvě) pomocí západních (viz vojenské cvičení s USA v Arménii) i nezápadních partnerů. K udržení arménského Arcachu mu to však pomoci nemohlo.
Zdá se ale pravděpodobné, že současný vývoj Pašinjan využije k zahraničněpolitickým změnám, o čemž svědčí jeho poslední projev. Osud Karabachu mu pak poslouží jako argument pro nutnost změn a oslabení bezpečnostní závislosti na Rusku.
Otázkou bez konečné odpovědi zůstává postavení Ruska na jižním Kavkazu a v celém postsovětském prostoru. Z Arménie opakovaně zaznívala kritika vůči slabému výkonu ruských mírotvorců v Karabachu, kterou ruská strana odmítla. Nynější vývoj posílil napětí mezi Jerevanem a Moskvou. Je celkem jisté, a vývoj v posledních měsících o tom svědčil, že Rusko musí soustředit svoje síly na Ukrajinu, což ho oslabuje v jiných částech sousedství. Nejde jenom o oslabení vojensko-ekonomické, ale také reputační: invaze na Ukrajinu a násilné narušení postsovětských hranic, které Rusko předtím uznalo, má nevyhnutelné dopady na důvěryhodnost Ruska v očích jeho sousedů. V tvrdých počtech realistické zahraniční politiky nicméně platí, že Rusko na Ukrajině právě bojuje za svoji budoucnost jako regionální velmoci.
About The Author
