Proč je strategická nezávislost EU na USA v současnosti nemožná?

Nepokoje, které otřásly Paříží, za sebou mohou zanechat mimo jiné důchodovou reformu prezidenta Emmanuela Macrona, Macronovu schopnost efektivně vládnout po další čtyři roky a dost možná i samotnou Pátou republiku. Jak v březnu informoval deník The New York Times, protestující byli slyšet skandovat: „Paříži, povstaň… Usekli jsme hlavu Ludvíku XVI. Uděláme to znovu, Macrone.“

Ale další, méně zaznamenanou obětí Macronova vrchnostenského pokusu prosadit neoliberální „reformu“, proti níž se staví velká většina francouzských občanů, může být myšlenka evropské strategické autonomie v otázkách týkajících se obrany a zahraniční politiky.

Hall Gardner, profesor mezinárodních vztahů na Americké univerzitě v Paříži, mi říká svůj názor: „Macron se považoval za prostředníka mezi Ruskem a Západem, ale Putinova invaze na Ukrajinu a zdánlivé odmítnutí kompromisu poškodily Macronovu mezinárodní důvěryhodnost, zatímco Macronova zjevná neschopnost předvídat rozsah francouzských sociálních protestů proti jím navrhovaným reformám francouzského důchodového systému ho odhaluje jako slabého vůdce, který není v kontaktu se svými občany, takže Putin se pokusí proti němu poštvat krajní pravici a krajní levici a stále více i střed, aby snížil francouzskou diplomatickou a vojenskou podporu Ukrajině.“

„Zároveň,“ říká Gardner, „je domácí krize ve Francii tak hluboká, že oslabí Macronovo úsilí hrát konstruktivní roli při budování celoevropské zahraniční politiky vůči Rusku, USA a dalším státům.“

Macron prosazuje koncept strategické autonomie již několik let a během své první prezidentské kampaně v roce 2017 slíbil, že „ukončí podobu neokonzervatismu, který byl do Francie importován v posledních 10 letech“.

Z pohledu amerických zdrženlivců to měla být vítaná zpráva; vždyť proč osmdesát let po skončení druhé světové války a třicet let po skončení studené války Spojené státy s dluhem 31 bilionů dolarů stále dotují obranu Evropy, která má o více než 100 milionů lidí více a HDP zhruba 18 bilionů dolarů?

Pak ale přišla válka na Ukrajině a s ní i rychlá a účinná snaha Bidenovy administrativy zavést jakýmikoliv prostředky mezi spojenci v NATO přísnou disciplínu.

A tak po Putinově nezákonné invazi na Ukrajinu začala budoucnost strategické autonomie vypadat chmurně a nepokoje v Paříži nyní posloužily jen k tomu, že jí ještě více vrazily kůl do srdce.

Někteří by však mohli namítnout, že vedoucí představitelé EU ve skutečnosti sledují strategii strategické autonomie v důsledku války na Ukrajině. Koneckonců, evropský komisař pro vnitřní trh Thierry Breton nedávno oznámil plány na přeměnu Aktu o posílení evropského obranného průmyslu prostřednictvím společných veřejných zakázek (EDIRPA) na nástroj, jehož prostřednictvím může EU uspokojit nové obranné požadavky pro válku na Ukrajině. A co víc, německý kancléř Olaf Scholz ve svém loňském, tolik opěvovaném projevu „Zeitenwende“ („Bod obratu“) přislíbil 100 milionů eur na nové výdaje na obranu.

Zvýšení výdajů – něco, co Američané koneckonců po svých evropských partnerech požadují už léta – však není alternativní strategií. Faktem je, že válka na Ukrajině upevnila americkou hegemonii v Evropě. Zaprvé, finanční a vojenské příspěvky Spojených států na Ukrajinu převyšují příspěvky členských států EU.

A pak je tu podivná „nereakce“ vedoucích představitelů německé parlamentní koalice sociálních demokratů (SPD) na zničení Severního proudu 2 (Nord Stream 2). Jak se nedávno podivil německý sociolog Wolfgang Streeck, emeritní ředitel Institutu Maxe Plancka pro studium společností: „Jak dlouho může německá vláda zůstat tak podřízená Spojeným státům, jak nyní přislíbila, je otevřenou otázkou, vezmeme-li v úvahu rizika, která jsou spojena s územní blízkostí Německa k ukrajinskému bojišti – riziko, které USA nesdílejí.“

Po rozhovorech s německými poslanci a aktivisty napříč politickým spektrem, které proběhly v uplynulém týdnu, si člověk odnáší dojem: Docela dlouho.

V Německu sice (na straně levice, která stále chápe hodnotu Ostpolitik, a také krajní pravice) existuje chuť na volnější ruku při tvorbě vlastní národní bezpečnostní politiky, ale nikde není patrná u politického establishmentu a ještě méně u Scholzových koaličních partnerů, zejména u bojovných Zelených, kteří si nyní zřejmě libují v roli zmocněnce amerického zahraničněpolitického establishmentu.

Z dlouhodobého hlediska však budou ekonomické, energetické a národní bezpečnostní zájmy Německa pravděpodobně diktovat odmítnutí (nebo zdvořilé odmítnutí) amerických požadavků, aby se Německo přihlásilo k nyní hrozící globální konfrontaci mezi západními demokraciemi a euroasijskými autoritářskými režimy v čele s Čínou a Ruskem.

Ostpolitik („Východní politika“ normalizace vztahů s komunistickými státy východní Evropy, kterou na přelomu 60. a 70. let 20. století prosazoval německý kancléř Willy Brandt) může mít časem přece jen druhý život, vzhledem k závislosti německého průmyslu na levném zemním plynu a stále sílícím obchodním vazbám s Čínou: V roce 2021 dosáhl obousměrný obchod mezi Německem a Čínou rekordní hodnoty 320 miliard dolarů.

Za současného stavu věcí, kdy je Paříž rozptýlena populistickou revoltou, však Washington – s nadšenou podporou Varšavy, Londýna, Prahy, Rigy, Tallinnu, Vilniusu a ministerstva zahraničí v Berlíně – uplatňuje na kontinentu hegemonii, jakou jsme nezažili od dob, kdy prezident Reagan navzdory rozsáhlým lidovým protestům umístil koncem roku 1983 v západním Německu rakety Pershing II.

Macron si ke své velké cti uvědomuje – stejně jako jeho vzor, velký Charles de Gaulle – že dlouhodobá hegemonie USA nad Evropou je neudržitelná a vzhledem k stále hlubšímu zapojení Washingtonu do války na Ukrajině a novému studenoválečnému postoji vůči Číně i nebezpečná. Nyní je však pravděpodobně bezmocný při prosazování své oblíbené alternativní strategie.

Nakonec politicky stabilní Francie a německá podpora jsou dva základní předpoklady úspěchu strategické autonomie. A v době psaní tohoto textu není ani jedno z toho.

James W. Carden je bývalý poradce zvláštního zástupce pro globální mezivládní záležitosti na ministerstvu zahraničí pro Rusko. Je členem správní rady ACURA a spolupracovníkem časopisu Globetrotter.

Původně vyšlo na Globentrotter.

Přihlaste se k odběru kanálu Cross-Border Talks na YouTube! Sledujte stránky projektu na Facebooku a Twitteru! A zde je kanál podcastu na Telegramu a jeho zpravodaj Substack!

About The Author