Nová levicová vlna v Latinské Americe. Podaří se konečně prosadit sociální strukturální změny?

Stále více zemí v Latinské Americe se přiklání opět nalevo. Může být nedávné zvolení prvního levicového prezidenta Kolumbie Gustava Petra a naděje na znovuzvolení Luize Luly v Brazílii dalším impulsem ke změnám, které konečně povedou k sociálnímu strukturálnímu rozvoji v Latinské Americe?

Vítězství levicového prezidentského kandidáta Gustava Petra je významným politickým předělem jak v Kolumbii, tak v nové levicové vlně v Latinské Americe. Bývalý guerrilový politik Petro se stal prvním levicovým prezidentem za posledních 200 let od získání nezávislosti Kolumbie, čímž se tam symbolicky dovršuje překonávání kolonialismu a nabourání současného neoliberálního kapitalismu. To může přinést skutečně výrazné pozitivní změny pro nižší a střední třídu v Kolumbii. Zároveň je to důležitý zlom pro celou Latinskou Ameriku, protože dosud Kolumbie hrála roli trojského koně USA. Byla to právě hlavně Kolumbie, která kazila první latinskoamerickou levicovou neboli růžovou vlnu (marea rosa ve španělštině; onda rosa v brazilské portugalštině), jež začala od roku 1999 zvolením Huga Cháveze ve Venezuele.

Jak je ale možné, že zlom v Kolumbii nastal až nyní? Jedním z interních důvodů byla neudržitelnost dlouhodobé pravicové ideologie v zemi. Poté, co se v různých obdobích dějin levicové strany dostaly postupně k vedení v ostatních latinskoamerických zemích, přišla na řadu konečně i Kolumbie. Za druhé, nynější příklon k levici zapříčinily dlouhodobě nedostatečně řešené problémy: sociální nerovnosti a nespravedlnosti, narkobyznys, důsledky sporů mezi pravicovým režimem a dřívějšími radikálně levicovými alternativami (M-19, FARC, ELN) ad. Za třetí, Gustavo Petro je patrně přijatelný, neboť se již prosadil jako starosta Bogoty. Když Gustavo Petro kandidoval na prezidenta, byl dotlačen k prohlášení, že nebude vyvlastňovat velké privátní majetky. Tím Petro patrně uklidnil vlastníky domácích a hlavně zahraničních korporací a USA. Za současné slabé Bidenovy vlády, která je zaměstnána zástupnou válkou s Ruskem a zadržováním Číny, takové nezávazné prohlášení zjevně stačilo. Za čtvrté, aktuální nová levicová vlna v mnoha zemích Latinské Ameriky je důležitou externí podporou a motivací pro zvolení levicového prezidenta. Přitom existují ještě další důvody. Snad se nyní podaří nastartovat změny v Kolumbii.

První vlna

Podívejme se teď na rozdíly mezi první a druhou levicovou vlnou. První vlna začala silnou osobností, Hugem Chávezem, který získal podporu mnoha občanů a stal se prezidentem Venezuely v roce 1999. Poté se levicové vedení dostávalo postupně k moci v dalších zemích jižní Ameriky. Symboly vlny se stali „tři mušketýři“ Hugo Chávez, Luiz Inácio Lula da Silva z Brazílie a Evo Morales z Bolívie. Vlády se definovaly na různých místech levicového spektra. Například: zatímco Venezuela se nejsilněji hlásila ke Kubě, Brazílie byla spíše představitelem sociální demokracie až demokratického socialismu. Zatímco Venezuela znárodňovala ropný průmysl, Brazílie posílila své experimenty s participativní demokracií: participativní rozpočty a sociální fóra. Všechny země levicové vlny posílily sociální programy, které pomohly sociálně slabým skupinám občanů.

Za těmito politickými kroky stály konkrétní materiální ekonomické příčiny, které byly jednou z podmínek sociálních změn. Postupný ekonomický rozvoj Číny a dalších zemí posílil světovou komoditní poptávku. Zvýšené světové ceny komodit umožnily latinskoamerickým zemím s přírodním bohatstvím sociální politiku. Především Venezuela a Brazílie se na začátku staly vzorem, jak využít zvýšené ceny ropy. Další země s levicovými vládami, přestože mnohé neměly nebo nemohly využít velké přírodní bohatství, udělaly, co mohly, aby se také vydaly sociální cestou.

Tyto změny se ale ukázaly jen jako málo zásadní a proto jen dočasné. I když venezuelská vláda učinila specifické strukturální změny ve prospěch společenského vlastnictví a zavedla různé strukturální sociální programy, nebyly tyto změny dostatečně hluboké. Jakmile ceny komodit na světovém trhu poklesly, venezuelská vláda přišla o velké finance na tyto sociální programy. Jelikož chtěl Hugo Chávez a Nicolás Maduro sociální programy udržet, začali se dostávat do ekonomické krize.

Také ostatní země udělaly jen mělké změny. Do velké míry jen využily konkrétní fázi běžného politického cyklu vládního střídání, kdy u moci byla levicově zaměřená vláda, aby navýšily finance na sociální dávky pro chudé. V další fázi politického cyklu pak přišly pravicové vlády. A tam, kde by pravicové vlády díky cyklu nepřišly, tam USA pomohly realizovat ústavní puč (golpe), jako například v Paraguayi, Brazílii nebo Bolívii. Postupný úpadek levice v Latinské Americe dovršil symbolicky ústavní puč v Brazílii v 2016, kdy byla sesazena prezidentka Dilma Rousseffová. Pak už z levice na kontinentu moc nezbylo. První levicová vlna let 1999 až 2016 byla u konce.

Druhá vlna

Druhá levicová vlna narůstala slaběji a méně nápadně. Základna vlny sice stále sestávala ze socialisticky zaměřené Kuby a Venezuely, ale tyto země mají ekonomické problémy, výrazně posilované americkým embargem. V dalších zemích se k moci zatím dostávaly spíše politicky mírnější, sociálně demokratické osobnosti, jen s některými zásadnějšími ekonomickými a sociálními návrhy. V roce 2018 se stal Lopéz Obrador prezidentem Mexika. V 2019 se ujali moci Alberto Fernandéz v Argentině a Laurentino Cortizo v Panamě. V roce 2020 přišel Luis Arce do čela Bolívie. V roce 2021 se stali prezidenty Gabriel Boric v Chile, Pedro Castillo v Peru a Xiomara Castro v Hondurasu. A letos v roce 2022 Kolumbie poprvé v dějinách dostala levicového prezidenta Petra, což je v Latinské Americe skutečně výrazná změna, přestože Petro už na rozdíl od svých mladistvých let není radikál.

A nyní očekáváme netrpělivě prezidentské volby v Brazílii, které by se měly konat v říjnu. V minulých volbách hlavní kandidát Lula nemohl kandidovat, protože byl po politickém procesu uvržen do vězení. Tentokrát to vypadá, že už Lula kandidovat bude moci. Zatím má nejvyšší volební preference a je naděje, že zvrátí dosavadní politiku krajně pravicového prezidenta Bolsonara. Pokud by Brazílie přešla také na levici, byla by levice u moci ve všech šesti největších ekonomikách v Latinské Americe: Brazílie, Mexiko, Argentina, Kolumbie, Chile a Peru, plus v dalších menších zemích jižní a střední Ameriky a Karibiku. Pravicové vlády by už zbyly jen v několika menších ekonomikách. To už by byl dobrý levicový transnacionální základ pro ekonomické a sociální změny na kontinentu. Ty by ovšem musely být komplexnější a hlubší než v první vlně. Kromě potřebných sociálních dávek by to vyžadovalo zásadní sociální strukturální ekonomické změny, které by šly opačným směrem než asociální strukturální přizpůsobení, jež dříve požadovaly Světová banka, Mezinárodní měnový fond, USA a další neoliberální tlaky.

Od začátku první levicové vlny se ve světě hodně změnilo. Uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), spočívající v pěti vynořujících se ekonomikách, bylo ustaveno v roce 2006 se sídlem v Šanghaji. Od té doby mají státy BRICS stále větší vliv na světové hospodářství a spolupracují také za současných podmínek. Také některé další rozvojové země výrazně posílily a spolupracují s Latinskou Amerikou v rámci globální spolupráce Jih-Jih. Hlavní rozvojovou zemí je dnes Čína, která doma aplikuje svoji vlastní koncepci, kterou nazývá čínskou verzí tržního socialismu. Stala se hlavní dílnou světa a úspěšně rozvíjí obchodní vztahy s většinou zemí na všech kontinentech. Díky tomu se stala druhou největší ekonomikou světa, první ekonomikou počítáme-li podle GDP PPP. Stala se také hlavním obchodním partnerem Jižní Ameriky a druhým největším Latinské Ameriky celkově. Rozvinula spolupráci na bázi platformy Čína-CELAC (Komunita latinskoamerických a karibských států), nejintenzivněji se socialisticky zaměřenými zeměmi. Toho si pochopitelně všímají USA. Od nástupu Trumpa začalo antičínské zadržování, které se snaží omezit vliv Číny. Částečně se tato politika uplatňuje také v Latinské Americe se snahou udržet hegemonii USA v tomto makroregionu jako na svém zadním dvorku.

Druhá vlna, druhá šance?

Každá země a oblast světa by měla mít možnost vybrat si svoji vlastní koncepci politiky a ekonomiky. Je nyní otázkou, zda budou současné levicové latinskoamerické vlády více integrovaně spolupracovat (ALBA apod.) a postupovat v tom smyslu, že dají více důrazu na klíčové infrastrukturní investice, na strategické plánování jako rámec tržně socialistické ekonomiky, na klíčové strategické vlastnictví v rukou státu, provincií a měst, a na strukturální odstraňování chudoby. Pokud nepřijdou s nějakým inovativním modelem, mohlo by to dopadnout jako minule: přehnané spoléhání se na slabou občanskou společnost, nezajištěné zdroje pro sociální dávky, postupné odpadávání levice v jednotlivých zemích a konec vlny. Tentokrát by byl pád ještě snadnější, protože lídři Venezuely a Brazílie už nejsou na vlně stabilnější komoditní konjunktury jako za první vlny. Je třeba udělat více než jen posílit potřebné sociální přerozdělování.

Lidé v Latinské Americe mají naději, že jimi zvolené levicové vlády budou prosazovat změny, aby se zlepšila struktura ekonomiky a sociální životní podmínky chudých a střední třídy a aby se tím vytvořily lepší podmínky pro demokratickou participaci občanů. Zároveň bude třeba ve společné latinskoamerické spolupráci dobře vybírat strategické zahraniční partnery a čelit společně hegemonickým snahám USA. Druhá levicová vlna je nová šance.

Autor je politický ekonom, který dosud pracoval především na univerzitách v Jižní Americe.

Článek vydáváme ve spolupráci s transform!europe.

Přihlaste se k odběru kanálu Přeshraniční rozhovory na YouTube. A sledujte stránku tohoto blogu na Facebooku! Jsme také na Telegramu a na Twitteru!

About The Author