Západ zažívá pokles své moci, nikoliv nutně úpadek

Boaventura de Sousa Santos* – Globetrotter,  Independent Media Institute, Other News

To, čemu lidé na Západě říkají Západ nebo západní civilizace, je geopolitický prostor, který vznikl v 16. století a nepřetržitě se rozšiřoval až do začátku 20. století. V předvečer první světové války tvořil Západ nebo Západem ovládané území přibližně 90 % zeměkoule: Evropa, Rusko, Severní a Jižní Amerika, Afrika, Oceánie a většina Asie (s částečnou výjimkou Japonska a Číny). Od té doby se Západ začal zmenšovat: nejprve ruskou revolucí v roce 1917 a vznikem sovětského bloku, poté, od poloviny století, dekolonizačními hnutími. Pozemský prostor a brzy poté i kosmos se stal oblastí intenzivních sporů.

Současně se měnilo i to, co obyvatelé Západu chápali pod pojmem Západ. Začalo to křesťanstvím a kolonialismem, pak přišel kapitalismus a imperialismus, následovala metamorfóza v demokracii, lidská práva, dekolonizaci, sebeurčení a „mezinárodní vztahy založené na pravidlech“ (bylo jasné, že pravidla bude stanovovat Západ a budou jím dodržována pouze tehdy, když budou sloužit jeho zájmům) a nakonec v globalizaci.

V polovině minulého století se Západ zmenšil natolik, že několik nově nezávislých států se rozhodlo nepřidat se ani k Západu, ani ke skupině zemí, která vznikla jako jeho konkurent, k sovětskému bloku, což vedlo v letech 1955-1961 ke vzniku Hnutí nezúčastněných zemí (HNZ). Po rozpadu sovětského bloku v roce 1991 se zdálo, že Západ prochází obdobím nadšené expanze. Právě v této době vyjádřil bývalý ruský prezident Michail Gorbačov s podporou tehdejšího amerického prezidenta George Bushe přání, aby se Rusko připojilo ke „společnému domu“ Evropy, což potvrdil i Vladimir Putin, když se v roce 2000 ujal moci. Bylo to však jen krátké historické období a nedávné události ukazují, že „velikost“ Západu se od té doby drasticky zmenšila. V důsledku války na Ukrajině se Západ z vlastní iniciativy rozhodl, že za součást prozápadního tábora budou považovány pouze ty země, které uplatňují sankce proti Rusku. Tyto země tvoří asi 21 % členských zemí OSN, které zahrnují pouze 16 % světové populace.

Otázky

Je kontrakce úpadek? Někdo by si mohl myslet, že kontrakce Západu prospívá, protože mu umožňuje zaměřit se na realističtější cíle s větší intenzitou. Pozorné čtení stratégů hegemonní země Západu, Spojených států, však ukazuje opak. Aniž by si zřejmě uvědomovali flagrantní kontrakci, vykazují neomezené ambice. Se stejnou lehkostí, s jakou předvídají, že budou schopni zredukovat Rusko (jednu z největších jaderných mocností na světě) na vazalský stát, nebo ho přivést ke zkáze, předvídají neutralizaci Číny (která je na cestě stát se první světovou ekonomikou) a brzy k dosažení tohoto cíle vyvolají válku na Tchaj-wanu (podobně jako na Ukrajině). Na druhou stranu historie říší ukazuje, že zmenšování jde ruku v ruce s úpadkem a že úpadek je nezvratný a přináší mnoho lidského utrpení.

V současné fázi probíhají projevy slabosti souběžně s projevy síly, což velmi ztěžuje analýzu. Dva kontrastní příklady pomáhají tento bod lépe pochopit: Spojené státy jsou největší vojenskou mocností na světě (přestože od roku 1945 nevyhrály žádnou válku) a mají vojenské základny v nejméně 80 zemích. Extrémním případem nadvlády je jejich přítomnost v Ghaně, kde podle dohod uzavřených v roce 2018 Spojené státy používají letiště v Akkře bez jakékoli kontroly či inspekce, američtí vojáci nepotřebují ke vstupu do země ani pas a požívají extrateritoriální imunity, což znamená, že pokud spáchají trestný čin, ať už jakkoli závažný, nemohou být souzeni ghanskými soudy. Na druhou stranu tisíce sankcí uvalených na Rusko prozatím působí větší škody v západním světě než v geopolitickém prostoru, který Západ definuje jako nezápadní svět. Měny zemí, které se zdají být vítězi v této válce, se znehodnocují nejvíce. Hrozící inflace a recese vedly Jamie Dimona, šéfa společnosti JP Morgan Chase & Co., k výroku, že se blíží „hurikán“.

Je kontrakce ztrátou vnitřní soudržnosti? Kontrakce může znamenat větší soudržnost, a to je docela viditelné. Vedení Evropské unie, tedy Evropská komise, bylo v posledních 20 letech mnohem více v souladu s USA než se zeměmi, které EU tvoří. Viděli jsme to při neoliberálním posunu a při nadšené podpoře, kterou bývalý předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso projevil invazi do Iráku. A vidíme to i nyní u současné předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové, která zřejmě funguje jako náměstkyně ministra obrany USA. Pravdou je, že tato soudržnost, i když je účinná při vytváření politik, může být katastrofální při zvládání jejich důsledků. Evropa je geopolitický prostor, který od 16. století žije ze zdrojů jiných zemí, které přímo či nepřímo ovládá a kterým vnucuje nerovnou výměnu. Nic z toho však není možné, pokud jsou jejími partnery Spojené státy nebo jejich spojenci. Soudržnost se navíc skládá z rozporů, jak je vidět na protichůdných narativech o Rusku. Rusko je přece zemí s nižším HDP než mnohé země v Evropě. Nebo je to síla, která chce vtrhnout do Evropy a poslouží jako globální hrozba, kterou lze zastavit pouze s pomocí investic, jež Spojené státy poskytují na zbrojení a bezpečnost Ukrajině (již nyní se jedná o zhruba 10 miliard dolarů), vzdálené zemi, z níž toho v případě dlouhotrvající války zbude jen málo?

Dochází ke kontrakci z vnitřních nebo vnějších důvodů? Literatura o úpadku a zániku říší ukazuje, že kromě několika výjimečných případů, kdy byly říše zničeny vnějšími silami – například říše Aztéků a Inků příchodem španělských conquistadorů – převažují při úpadku obecně vnitřní faktory, ačkoliv úpadek může být urychlen faktory vnějšími. Je obtížné odlišit vnitřní faktory od vnějších a konkrétní identifikace je vždy spíše ideologická než cokoli jiného. Například v roce 1964 vydal známý americký konzervativní filozof James Burnham knihu s názvem Sebevražda Západu. Podle něj byl ideologií, která stála za tímto úpadkem, liberalismus, tehdy ve Spojených státech dominantní. Pro tehdejší liberály byl liberalismus naopak ideologií, která Západu umožní novou, mírumilovnější a spravedlivější světovou hegemonii. Dnes je liberalismus ve Spojených státech mrtvý (dominuje neoliberalismus, který je jeho opakem) a i konzervativci staré školy byli zcela převálcováni neokonzervativci. To je důvod, proč bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger (pro mnohé válečný zločinec) rozrušil protiruské proselyty (horlivce) tím, že během květnové konference na Světovém ekonomickém fóru v Davosu vyzval k mírovým jednáním v souvislosti s ukrajinským konfliktem. Ať už je to jakkoli, ukrajinská válka je velkým akcelerátorem smršťování Západu. Zatímco Západ chce využít své moci a vlivu k izolaci Číny, vzniká nová generace nezúčastněných zemí. Organizace jako BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), Šanghajská organizace pro spolupráci a Euroasijské ekonomické fórum jsou mimo jiné novými tvářemi nezápadních států.

Co bude následovat? To zatím nevíme. Je stejně obtížné si představit, že by Západ zaujímal ve světovém kontextu podřízený prostor, jako je obtížné si ho představit v rovnocenném a mírovém vztahu s ostatními geopolitickými prostory. Víme jen, že pro ty, kdo stojí v čele západních států, je kterákoli z těchto hypotéz buď nemožná, nebo, pokud ji připustí, apokalyptická. Proto se v posledních měsících znásobil počet mezinárodních setkání – od zasedání Světového ekonomického fóra, které se konalo v květnu v Davosu, až po poslední setkání Bilderberg v červnu. Není divu, že na posledně jmenovaném setkání se ze 14 projednávaných témat sedm přímo týkalo soupeřů Západu.

Přihlaste se k odběru kanálu Přeshraniční rozhovory na YouTube. A sledujte stránku tohoto blogu na Facebooku! Jsme také na Telegramu a na Twitteru!

About The Author

Boaventura de Sousa Santos

See author's posts